Cyklovýlet - Český les 2013 aneb do středu Evropy

Aktualizováno: 17. říj 2020

Po dobré zkušenosti z minulého roku jsme se na vícedenní výlet chlapi s dětmi (Pavel a Adélka, Petr a Dominik, Milan a Šimon, Ondra a Šimon s Adamem) těšili několik měsíců. Plánovali jsme nejen cesty, ale dokupovali či vyráběli různé nosiče, přívěsné vozíky apod., abychom byli schopni několik dnů v přírodě přežít. Nakonec volba padla na čtyřdenní tour po blízkých kopcích. Na konci školního roku jsme vyrazili zdolat nejnižší české pohoří Český les. Děti si vyzvedly o den dříve vysvědčení a manželky nás ve čtvrtek večer odvezly do výchozího bodu Cheb – Podhrad (hospoda …). Zde jsme si dali svůj první Gambrinus, osušili slzy drahým polovičkám a napakováni spacáky, stany a veškerým proviantem jsme v podvečer vyrazili vstříc prvnímu dobrodružství zdolání druhého nejvyššího vrcholu – Dyleně. Předtím nás čekal výstup na hrad a zámek Starý Hroznatov. Děti byly hodně natěšené, tak k Loretě skoro vysprintovaly. Škoda, že už bylo pozdě a zámeček byl zavřený, je moc hezky upravený. Moc jsme se nezdrželi a dále svištěli vstříc Železné hůrce (zaniklé sopce), kde jsme chtěli původně přespat. Hůrka se líbila hlavně dětem, každému z nás přibylo do batožiny velké množství sopečných šutrů, kterých jsme se později tajně zbavovali. Ondru potkal první defekt, ale než se ratolesti vrátily ze sopky, bylo vyměněno. A protože nám do tmy zbývalo ještě dost času, pokračovali jsme dál. Pod Dylení jsme byli za chvilku, ale pak se kopec začal nekonečně zvedat. Slabší z nás (chlapi) i tlačili, děti vyjely vše. A to se ještě Adélka stačila vykoupat v jediné louži na kopci. Nevím, jestli to bylo motivací od Milana, anebo že nemusely táhnout 20 kilo navíc v bagáži. Každopádně, když jsme dorazili na vrchol málem nás sežrali mouchy – rychlé foto a pryč. A pryč po turistických cestách do „středu Evropy“. Musím říct, že sjezd byl opravdu krásný, single track, kořeny, děti si ho náramně užily. Škoda, že o naší zátěži se to říct nedá. Mě navíc odešla zadní brzda, takže jsem si myslel, že z kopce letím. Ale jen do té chvíle než se kolem mě mihnul jiný biker a než jsem dojel dolů, už se vracel…. to potěší. Střed Evropy je v nadmořské výšce 815 m a jedná se o žulový patník, od kterého by mělo být do všech koutů Evropy víceméně stejně daleko. Nutno podotknout, že se nachází v Německu. A protože začínal být vhodný čas hledat prostor na nocování, museli jsme si pospíšit ven z lesů, nejblíže to bylo do německé vesničky Platzmühle, kde byl krásný kemp. Za několik drobných Euro jsme si postavili stany, vysprchovali se, usušili propocené věci a ještě se dobře najedli s českou obsluhou. Kvalita kempu nás velmi příjemně překvapila. Pro děti byl největší zážitek, když Ondra začal vařil gulášovku. Nakonec jsme první den neplánovaně ujeli 37 kilometrů a jak se ukázalo bylo velmi dobře, že jsme si udělali náskok.

V pátek ráno jsme se probudili do deště, který sílil a sílil. Alespoň jsme mohli vyzkoušet naše vybavení do nepohody. Bohužel ani předpověď nebyla ideální, tak jsme museli poopravit náš routeplán. Důležité bylo dojet do nějakého českého kempu s chatičkami, kde usušíme sebe i děti i stany. Volba padla na kemp v Brodě nad Tichou, který leží na Hamerském potoce. Vystoupali jsme opět do Českého lesa a přes přechod Broumov přejeli na druhou stranu. Krátkým zpestřením byla zastávka u lesního zámečku Broumov, ke kterému jsme se kvůli velkému psisku nemohli ani přiblížit. Český les jsme opustili a sjížděli do Brodu nad Tichou. Protože se jedná o kraj zapomenutý, těžko jsme hledali hospody, kde bychom poobědvali. Když už jsme v Broumově našli, majitelka byla nepříjemná, že otevírá až za dvacet minut. V Zadním Chodově byla restaurace zavřená a na prodej, tak nás pohostil Vietnamec v potravinách. Snažil se, byl hodně ochotný i jsme se slušně najedli. Chodským Újezdem jsme opět prosvištěli za deště a nedočkavě šlapali přes Nahý Újezdec do kempu Karolina. Jednodušší ubytování nám zpříjemnil majitel kempu. Děti nejenže využily dětské hřiště, ale šéf je zavedl i do podzemí – rozsáhlé sklepní prostory bývalé papírny. My jsme si zase dali dobré pivo a ještě téhož dne jsme vyrazili prozkoumat okolí. Přestalo pršet, tak jsme nemohli nevyužít tip na výlet k bývalému zatopenému lomu u Pavlovic. Není nad to vyfotit se nad Hamerským potokem, nade Mží, ale je nutné si zajistit kolo. Několik houpavých pohybů mostu stačilo, abych utopil obsah přední kabely navigací, sušenkami apod. Chlapi však rychle zasáhli a pod hurónským řevem dětí lovili jeden poklad za druhým. Nakonec jsem oželel jen nůž. Po super sjezdu z Pavlovic na Pavlovice-nádraží nás čekalo jen několik kilometrů po panelce zpět do kempu. A protože maminky byly na cestě s párky a buřty, rychlost dětí neznala mezí. V kempu jsme opekli všechno možné, dobře pojedli a popili a po odjezdu drahých poloviček se uložili k zaslouženému odpočinku. Za pátek jsme ujeli celkem 48 km.

            Usušení, odpočatí jsme v sobotu ráno vyrazili směr Přimda a Sycherák. Přes Kočov, s krátkou zastávkou na letišti u Klíčova jsme projeli Tisovou a před námi se už v dáli tyčila Přimda. Na rozdíl od minulých dnů jsme nejeli lesem, ale mezi poli. Vítr nám hodně ubíral síly a tak jsme se těšili, že se schováme v přimdských hvozdech. A protože jsme „měli“ sil dost a děti byly „málo“ unavené, zvolili jsme pro příjezd na Přimdu od Labutě žlutou turistickou trasu namísto pohodlné cyklotrasy. Neskutečné lesní stoupání naše děti daly, my jsme byli rádi, že kopec vůbec vytlačíme. Po přejezdu D5 jsme proto zvolili „jednodušší“ lesní cestu po vrstevnici místo dalšího stoupání ke sjezdovkám. Bohužel jsme opět špatně trefili správnou lesní cestu a drali se hustým porostem vzhůru. Jako první klestil cestu Adam, a proto zůstane nezapomenutelná jeho hláška na lesní křižovatce skoro v polovině kopce: „Adame, vede to někam?“ „ Jo, dopředu…“. Vrátit se dolů bylo o něco snazší. Výjezd do města po silnici, ale byl nekonečný. Odměnou nám byl oběd v restauraci Modrá laguna. Tady se k nám připojil další člen výpravy Vítek. Potom, co jsme všichni dojedli své porce a nejstatečnější Ondra zdolal čtvrtou porci po dětech, jsme vyrazili na hrad, pěšky. Přimdu jsme opustili směrem na Rájov a Třemešné. Zasloužený několika kilometrový sjezd jsme si skutečně užili. Nejvíc si ale užíval Petr v třemešenském rybníce, když Dominik vyšlápl … Na Sycherák (rybník Chobot) pře Dubec to byl jen kousek. Stany jsme postavili v poloprázdném kempu, děti umyli a nakrmili a poslední večer jsme zdárně vyhodnotili celý výlet v místním kiosku. Mohli jsme konstatovat,že výlet byl a je úspěšný včetně dnešních 53 km.

            Nedělní ráno jsme se konečně probudili do slunného dne. Snídaně v kiosku byla prvotřídní, stejně jako jejich dosavadní služby. Míchaná vajíčka, čerstvé pečivo a koláčky přišli k duhu. Sbalili jsme stany a po třicetsedmičce jsme vyrazili k domovu. Zastávka v Kladrubech na oběd pro nás byla vysvobozením, děti nás drtily. Kladrubák vyjely na čtyřku a my jsme opět tlačili. Sjezd do Úlic a dál do Kozolupy byl už jen za odměnu. Poslední den jsme dali 60 km a Touškov a teplá vana byla pro nás vysvobozením. Děti si ještě troufly na cyklistický trénink.

Napsal: Pavel Foltýn, účastník výletu

0 zobrazení
Zpět