Na konci prázdnin v pátek 30.srpna 2013 jsme vyrazili vstříc dalšímu cyklistickému dobrodružství. A protože děti měly slíbenou noční jízdu, vysadily nás naše drahé polovičky v hlubokých lesích za Velkou Hleďsebí, tam kde lišky dávají dobrou noc a kde pramení Kosí nebo Kosový potok. Se zkušenostmi z loňského roku jsme přípravu nepodcenili a všichni byli výrazně osvětleni a dobře připraveni na jízdu ve tmě. Účastníci Pavel s Adélkou, Petr s Dominikem, Milan se Šimonem se po přimontování veškeré osvětlovací techniky vydali kolem nepatrného potůčku směrem na Mariánské Lázně. Ještě za světla jsme minuli letní tábor Jedlovou a přes Sekerské Chalupy vystoupali do vesničky Krásné.
Sjezd do Hleďsebe a do Mariánek už provázela tma a my jsme si ještě pyšně svítili na cestu plně nabitými svítilnami. Předpokládali jsme jízdu za tmy asi dvě hodinky, tak nebylo proč šetřit. Osvětlené Mariánské Lázně jsou krásné. V autě si je neužijete, a tak přestože jsme to neměli v plánu (po špatném odbočení), jsme projeli nádhernou kolonádu a stoupali již v nočních hodinách směrem do centra dění (bohužel směrem na Karlovy Vary). Kolonáda, kasína, prameny, vyvalení turisté…. škoda, že se blížila půlnoc a nás čekalo ještě 20km přejezdu pod zříceninu Michalšperk k Lazurovému vrchu, kde na nás čekaly manželky a stany. Na konci lázní byla o to rychlejší otočka, sjezd a výjezd z Mariánských Lázní.
Z vesničky Stanoviště jsme po cestě sjeli k Chotěnovu a chtěli dále pokračovat do Holubína, ale jaké bylo naše zděšení, když uprostřed cesty vyrostl velký zemědělský areál. Zkoušeli jsme zvonit, zdolat ho zleva, zprava, ale bez úspěchu. Až později jsme zjistili, že jsme se brodili i v kořenové čističce ve výběhu býků. Nic naplat, museli jsme vystoupat zpět do vsi a po červené turistické, v naprosté tmě, dojet do Holubína a dále do Dolního Kramolína. Kolem nás stále klokotal, čím dál tím větší, Kosí potok a naše světýlka už skomírala. Těsně před půlnocí, kdy už se do dětí dávala zima, Dominik píchnul – v Dolním Kramolíně na návsi a zhasla nám i světla. Petr měl duši vyměněnou za chvíli a před námi byly poslední 4km se dvěma lampičkama. Z dálky už jsme cítili rozdělaný oheň a nakonec uviděli i světýlko, nebyla to perníková chaloupka, ani ježibaby … byly to starostlivé manželky, pořádná vatra a teplé spacáky. Odměnou za ujetých 32 km byla polívka v kotlíku a opečené buřty.
Ráno padla rosa, Kosí potok jsme využili k osobní hygieně, rozdělali zase oheň, posnídali (gulášovka byla skvělá), vysušili stany a vyrazili Slavkovským lesem na Michalovy Hory. Výprava se rozšířila ještě o Vítka a i Petr, kterému v noci něco nesedlo, byl už v pořádku. Ještě před tím nás navštívila paní z blízké hájovny, která poděkovala, jak jsme krásně po sobě uklidili a přinesla dětem něco sladkého na zub. Evidentně byla ráda, že zde, v bohem zapomenuté pustině, mohla prohodit s někým pár slov.
Z Michalových Hor vede hezká naučná stezka údolím Kosího potoka. Nejzajímavější určitě byla zastávka u Čertovky – Čertův kámen, kde jsme našemu nejmladšímu účastníkovi museli dlouho vysvětlovat, že ten ďáběl opravdu neexistuje. Děti si jízdu kolem potoka opravdu užívaly, kořeny, singletrack, nádhera…. než se nám do cesty postavil plůtek a stádo ovcí s beranem. Teď měli naopak strach větší bikeři Adélka, Dominik a Šimon, a tak jsme ohradu doslova přeletěli. Dále jsme po zelené turistické dorazili až k rozcestníku Na Špirkově, kde naučná stezka končí. Několik málo kilometrů před námi bylo ústí Kosího potoka do Mže. Pokračovali jsme stále po zelené až k bývalému Křínovskému Mlýnu, kde jsme najeli na cyklotrasu 2205, začali jsme stoupat a stále jsme se od potoka vzdalovali. Rozhodli jsme se proto trochu vrátit, sešplhat s koly do údolí a po zelené turistické dorazit až k soutoku. Trochu nás překvapila zarostlá stezka, ale nezadržitelně jsme se drali vpřed. Čáru přes rozpočet nám udělaly červnové záplavy. Místy obrovské naplaveniny, místy stezka chyběla … pochopili jsme, že již dlouho není udržovaná. Přesto jsme se za hodinu prorvali k Osadě Kosí potok a ke Mži. Děti si zařádily přes brod a my mohli nabrat síly. Celý Kosí potok jsme měli zdárně za sebou a měla nás čekat jednoduchá jízda v údolí Mže až domů.
Za soutokem jsme vystoupali vysoko na červenou turistickou cestu nad řekou, vytáhli kola a odměnou nám byl nádherný a dlouhý singletrack k další osadám u vody. Bohužel jsme zase píchli, tentokrát Šimon. Dál jsme jeli chatovými oblastmi a chtěli po červené turistické dále pokračovat až do Svojšína. V osadě Německý Mlýn jsme však přijeli do pionýrského tábora, přes který nás nepustili. Museli jsme vystoupat zpět na cyklotrasu 2222 a po vrstevnici uháněli ke Svojšínu. Trochu jsme podcenili jídlo, a tak jsme se těšili na hospodu ve Svojšíně. Jaké bylo naše zděšení, když ve vesnici nebylo nic. Děti se nám hroutily a my nemohli ani odplivnout. Nakonec nás zachránilo malé občerstvení na místním zámečku, k jídlu sice nic nebylo, ale pití dostatek.
Děti byly stále hladové, proto jsme se rozhodli, že zvolíme nejkratší možnou trať do Stříbra a to turistickou červenou. Za Svojšínem, kolem trati, to byla nádhera – polní cesta, také sjezd ke Mži neměl chybu, ale to bylo naposled, kdy jsme červenou značku a náznak cesty viděli. Čekala nás džungle nade Mží, neprostupná křoviska, trní, kopřivy, popadané stromy a my měli kola a děti. Popíchaní, odrbaní, fyzicky a psychicky vyčerpaní jsme se proklestili až k Milíkovu, kde byla opět bezproblémová cesta až do Stříbra. Tady si smůlu vybrala Adélka, její duši jsme měli vyměněnou za chvilku – rychlost opravy ovlivnil i zájem místních tmavších občanů. Oběd v pizzerii Rotunda byl zasloužený. Úmorné vedro udělalo své a tak jsme rádi doplnili tekutiny, dobře pojedli a vyrazili na poslední dnešní úsek Stříbro-Hracholusky Radost. A byla to opravdu radost, krásná cesta, několik málo kopečků a za hodinu, ale už v podvečer, jsme po 62 km dorazili na chatu.
Opět další super cyklovýlet za námi!
Napsal: Pavel Foltýn, účastník výletu