O návštěvě Singltreku jsme uvažovali už dlouho. Kladná doporučení kamarádů nás lákala a tak jsme, kde jinde než v hospodě, určili termín a začali se připravovat. Výlet jsme naplánovali na konec října do prodlouženého víkendu o podzimní prázdniny. Tentokrát byla třiadvacetičlenná výprava obohacena o drahé polovičky a navíc k tradičním účastníkům (Polívkovi, Walzerovi, Foltýnovi, Brabcovi) přibyl Martin Kamien s Davidem, Adélka Holubová a o den déle se připojil Pavel Křikava se svou dívčí družinou (Lenka, Šárka, Andělka). Ubytování jsme zařídili v dřevěných chatičkách v kempu u novoměstského rybníka (proč ne, když jsme je objednávali v srpnu). Krásné září nás jen utvrdilo v dobré myšlence a i hezký začátek října ještě maminky dávaly. Zděšení přišlo s prvním sněhem na horách týden před odjezdem. Při prověřování termínu se nám dokonce i správce smál, že už má zazimováno. Všichni ale připravili topení, pro jistotu i náhradní a Milan si dokonce přibalil těsnění do oken a dveří. Maminky sbalily zimní bundy, oteplovačky, čepice a rukavice. Tatínkové sud, kotlík a rum a neskutečně plnými auty jsme v pátek 24.října vyrazili do Jizerek.
… a protože byl pátek odpoledne a projížděli jsme celou Prahu, moc jsme si cestu užívali. Martin Kamien se dokonce rozhodl užít si i průjezd Plzní. Po čtyřech nekonečných hodinách jsme zdárně za tmy dorazili do cíle. Vyzvedli klíče v městských lázních, kde se nám správce opět vysmál, a dojeli na konec města k rybníku se ubytovat. Je pravda, že první večer byl krušnější, venku mrzlo, ale chatička se časem vytopila.
Nádherný prodloužený víkend předznamenalo sobotní mrazivé, ale slunečné ráno. V deset hodin už stoupaly teploty nad nulu, tak jsme vyrazili do prvního singltrekového okruhu. Po dvoukilometrové „Nástupní“ stezce jsme přijeli na modře označenou cestu „Hřebenáč“. Trekem i počasím jsme byli dokonale uchváceni. Úzkými cestičkami, prokládanými dřevěnými lávkami, jsme frčeli nahoru i dolů a seznamovali se s okolím. Někteří se seznamovali opravdu důkladně a zblízka přičichli k ještě namrzlým lávkám. Na krásnou desetikilometrovou modrou navazoval červený sedmikilometrový okruh „Obora“. Po vydatných deštích z předcházejícího týdne jsme se snažili, alespoň z počátku, vyhýbat se stovkám louží na trase. Ale za půl hodiny jsme měli mokré i slipy, tak jsme hluboké louže zdolávali v plné rychlosti. Kdo nevlastnil blatníky, měl mokro i pod helmou. Ondra místo blatníku použil alespoň Andrejku, tak byl krásně v suchu… Dokonale zmrzlí jsme po návratu využili horké sprchy v kempu a nachystali se do pronajaté tělocvičny s horolezeckou stěnou. A bylo to super. Děti včetně nejmenší Andrejky lezly jako o život. Věnovali se nám čtyři instruktoři, později převzal jistící lano taky Ondra a už byl zase v práci. Zbytek výpravy zatím v kempu připravoval velké překvapení – vánoce (zkušební). Nechyběl stromeček, bramborový salát, jen místo řízků jsme grilovali masíčko. Vánoční tabuli ozdobilo i nefalšované cukroví a po večeři si děti rozbalily dárečky. Soudek se chladil venku, tak i dospěláci byli spokojeni.
V neděli jsem dal přednost před výjezdem na Smrk (1124 m) cestě zpět na mistrovský zápas dorostenců na Košutce a vůbec jsem nelitoval. Děti jedou jako čerti a má nesporná výhoda velké váhy se na úzkých cestičkách ve sjezdu nedá uplatnit. Kolona se na Smrk vydala opět úderem desáté a rozhodně si mákla. Průjezd „Nástupní“ a částí „Rapického okruhu“ byl ještě v pohodě, ale pak se do cesty postavil tříkilometrový „Asfaltový traverz“, ze kterého se dále stoupalo k prameništi Jizery a po červené až k rozhledně na nejvyšším vrcholu Jizerských hor. Po zdolání sedmi set výškových metrů si všichni ještě užili výstup na chatrnou, průsvitnou, proděravěnou a houpající se věž, ze které mě bylo špatně i z fotek. Zasloužený sjezd k chatě Hubertka zpestřil pád Adama a čtyři defekty na odvodních žlabech. Po občerstvení v pěkné horské chatičce si grupa vychutnala sedmikilometrový sjezd „Libverdskou stranou“, poté přišlo opět stoupání na „Ludvíkovském traverzu“ 4,3 km. „Novoměstská strana“ přivedla naše bikery opět do kempu. Po 40 km si každý zasloužil připravenou palačinkovou párty, Katka dělala kuchařku, Tomášek číšníka a ostatní se olizovali. K večeři jsme dogrilovali naložené maso, ratolesti si daly klobásky a zaslouženě se uložily do již vyhřátých chatek.
Třetí den bývá kritický, proto jsme vyrazili na nejdelší a nejnáročnější výlet. Tentokrát jsem si asfaltový traverz užil také, dva kilometry tlačení jsem dal. U Hubertky jsme se posílili buchtami a chlebem se sádlem a rozdělili se na dvě velké skupiny. Ty statečnější vyrazili dále na černý trek na „Hejnický hřeben“ a druhá půlka ve složení já a Pavel s Andělkou jsme se už vraceli po červených trailech zpět na základnu. Dobře, že jsem si zvolil druhou skupinu, podařilo se mi udržet se v závěsu a vrátit se zdráv. Na pozdní oběd byla plánována kotlíková gulášovka a večer jsme měli objednaný bazén s vířivkou. Za krásného letního počasí, sluníčka a trenýrkové teplotě jsme založili táborový oheň, postavili do něj trojnožku s kotlíkem, oloupali brambory, rozbalili pytlíky a jali se vařit. Chybějící proviant jsme obratem zajeli koupit do dobře vybavených „sklepů“ (pozn. polsky potraviny) vietnamských obchodníků v Novém Městě. Gulášová polévka nebo skoro řidší gulášek se náramně povedl. Vyhladovělé děti si po 42 km mlaskaly. A to nás ještě čekala zábava number 1 – městské lázně jen pro nás. Dvouhodinový relax v bazénu a ve vířivce jsme si vychutnali všichni. Jen Martina zůstala s unavenou Andrejkou v chatě a Milan dal přednost servisu kol a teplé boudě. Večer došel sud, zajeli jsme s Ondrou do hospůdky pro petky. Paní na nás vyvalila oči, že petky nemá, že tu už dneska byli nějací blázni a ti si to brali i do skleněných lahví od vína. Nakonec dvě našla.
Nejtepleji bylo na státní svátek v úterý. Aktivní bikeři (Renča, Adélky, Ondra, Šimon, Adam, Petr, Dominik, Martin, David, Milan, Vítek, Šimon, Pavel, Šárka, Andělka) vyrazili na poslední nezdolanou část Singltreku Nové Město pod Smrkem, a to na polskou stranu. Tentokrát z „Rapického okruhu“ odbočili vlevo do Polska, projeli černý trek „Nad Czerniawa“, ale bohužel další červená část kvůli těžbě dřeva zůstala neobjevená. Dokončili tedy desetikilometrovou černou a ještě si sjeli modrou „Hřebenáč“ a vrátili se celkem brzo zpět. Ti méně aktivní (já, Katka, Tomáš, Martina, Andrejka) jeli k pramenu „Kyselka“, který byl u dalšího nástupního místa do Singltreku. Pramen byl vydatný, železitý, sycený, ale hlavně dobrý. Stávající obsah bidonů skončil v potoce (ostatně jako Tomášek) a všichni jsme si vezli dále chutnou studenou minerálku. Po návratu jsme si na doporučení místních horalů udělali z vody kávičku a ta byla… Než se po 30 km vrátil hlavní peleton, podařilo se nám společnými silami uvařit hrachovku a pro velký úspěch opět gulášovku. Pozdní odpoledne bylo jako vymalované, tak jsme se pustili do plážového fotbalového turnájku rodinných trojic. Foltýnovi byli tři (Viktorka), Adélku Holubů jsme pustili na hostování ke Kamienům alias Pepa tým, Polívčata v pánském složení hráli za Barcelonu, Spartu reprezentoval Ondra s kluky, Meridu dal dohromady Pavel Křikava s Šárkou a Andělkou a Valcar tým poskládali Walzerovi. Dvě hodiny vypjatých bojů byly náročné, ale každý v hlubokém písku makal až na hranici sebeobětování. Hra na čtyřech byla častá a na zádech ještě častější. Někteří ryli i „hubou“ v zemi a ve sprše si vyklepávali písková zrnka ze všech tělních otvorů. Večeře v místní prazdrojácké restauraci přišla k duhu, i když bychom si asi zasloužili větší porce. Poslední večer měl oslavu sedmých narozenin Tomášek, dojedli jsme zásoby, sjeli s petkami i skleněnými lahvemi Petra a Milana pro točené a večer si naposledy užili.
Ve středu jsme odjížděli a po cestě jsme měli rezervovanou nám známou BMX trať v Benátkách nad Jizerou. Za krásného slunného a i teplého rána jsme statečně narvali vše do aut, kotlík, trojnožku a sud poskládal jako puzzle k sobě Martin a bez Křikavů vyrazili k domovu. Zastávka v Benátkách se vyvedla, děti si zaskákaly na kolech, někdo jen na jednom (zadním) a jen Víťa chtěl dráhu jezdit po předním. Nikomu se nic nestalo, dokonce i kola zůstala celá (a to se Petr nebál vyzkoušet Dominikovo). A tím jsme završili zase další z povedených cyklovýletů.
Zapsal: Pavel Foltýn – účastník výletu
Comments