Cyklovýlet - Klínovec 2015

Aktualizováno: 17. říj 2020

Trasa: Cheb – Fr.Lázně – Kraslice – Horní Blatná – Klínovec – Ostrov – Sklárna – Touškov

Účastníci: Brabčáci (Ondra, Adam, Šimon), Polívčata (Milan, Šimon, Vítek se kvůli nemoci připojil později), Walzerovi (Petr a Dominik), Foltýňáci (Pavel a Adélka), děda Basl

V letošním roce jsme za cíl tatínkovského výletu s dětmi vybrali Klínovec. A protože se k nám přidal i nejstarší člen děda Basl, pojmuli jsme cyklovýlet jako tátovsko-dědkovský. Už při plánování nás Krušné Hory strašily svým názvem, báli jsme se hlavně o počasí. To se nakonec ukázalo jako bezvadné, ale krušno nám bylo především v nekončících a stále se zvedajících kopcích.

Odjezd jsme naplánovali na sobotu 27. června, po závodech v Klatovech. Nejprve si s námi pohrál pořadatel, protože dětské kategorie odsunul na odpolední hodiny, kdy jsme měli odjíždět vlakem ze Stříbra. Ale vše klaplo na minuty. Nehezky si s námi hrálo počasí. Prudké lijáky v Klatovech předjímaly katastrofu v horách, vše se však do večera uklidnilo a my jsme si mohli užívat cyklistiky. Nejprve jsme si užili cestování vlakem, většině stačily místenky ve druhé třídě, Petr s Milanem toužíc po luxusu si hned zalezli do buissness clas. Ale i dvojka byla super, dveře se otvíraly na čudlík, někdy jsme jimi stihli i projít, okna se neotvírala vůbec, sedačky s výklopnými stolky pohodlné i čisté, a kdyby přišla místo průvodčí letuška, cítili jsme se jako na palubě Czech airlines. Na chebské nádraží jsme dorazili v podvečer, z vlaku vynosili kola a bagáž. Průjezd náměstím, Špalíčkem, návštěvu hradu a sportovního areálu jsme si užívali. Děti nabuzené neustále sprintovaly vpředu a my jsme se jich snažili držet. Minuli jsme přehradu Skalka, vystoupali na nejmladší sopku Komorní Hůrku a pozvolným sjezdem dorazili do Františkových Lázní. Bohužel většina pramenů už byla zavřená. Po krátkém hledání jsme našli alespoň Frantíka, děti se o něj tak rvaly, že mu ho málem utrhly. Zaslouženou lázeňskou oplatku jsme stihli ještě před zavíračkou. Poslední dva kilometry lázeňskými parky byly nádherné. Navíc se nám podařilo najít jeden otevřený pramen. Po několika málo vteřinách od něj naše ratolesti zapudily mladý milenecký pár, který pochopil, že si s námi ticha neužije. Kemp Jadran a „šéfík“ nás přivítali před osmou večerní. Po krátkém ubytovacím ceremoniálu jsme se vrhli na řízek s bramborem, škoda, že nebylo na přidání. Zato Bernarda na přidání bylo dost. Také jsme si ho v klidu vychutnali, poté co se děti věnovaly hře na rikši a v zapůjčených vozítkách testovali výdrž šéfíka. Po desáté jsme již usínali za skřehotání žab a děsivého štěkání srnců. Zahajovací den představoval zahřívacích 13 km a cca 250 m výškových.

Nedělní snídaně na parkovišti u Lídla nadchla všechny, švédské stoly se prohýbaly. Následoval krátký přejezd do Motýlího domu v Žirovicích, kde jsme poprvé a naposledy zažili klidné a tiché děti. Jen Milan se zdál nervózní, když mu začal stavět hnízdo v uchu obrovský tropický modrásek. Adam byl z motýlů tak unešený, že až po odjezdu jsme zjistili, že se stále kochá. Přírodní rezervaci SOOS jsme proběhli pěšky, stejně tak blízkou úzkokolejku. Děti se na památku mazaly rašeliništním bahnem, hvězdou se stal Adam, který si přitáhl část lokomotivy. Naštěstí železná zátěž u Ondry neprošla. Návštěvou muzea končila příjemnější část dne, pak jsme začali stoupat a stoupat a stoupat. Děti pořád nadšeně sprintovaly, Petr s Milanem vláli v závěsu a já s dědou jsme se bavili turistikou. Minuli jsme zříceniny Starý Rybník a Vildštejn se Skippym a na oběd se zastavili v lubské „západní“ restauraci. Pod dojmem slabší večeře si brabčata dala dvojitý nášup jahodových knedlíků, až měla paní servírka obavy, že vše nesníme. Přestože porce byly opravdu obrovské, děti se s nimi bez problémů popasovaly. Nejvíc překvapil Dominik, který ztrestal 2 řízky a oblohu. Zato nejvíc překvapen byl děda, když za špagety vysolil 195,-Kč. S plnými žaludky jsme se jali stoupat, někteří jeli kašpárka, jiní máslíčko a já pochodujíc s dědou nestíhal odhánět lubské mouchy. Ty byly ještě ohleduplné a zbytečně na nás nesedaly. To kraslické byly otravnější, ale pořád ještě neštípaly. Po desetikilometrovém stoupaní jsme jim navíc v krásném sjezdu do Kraslic ujeli. A do města za námi ty černé potvory nešly, asi už tu bylo plno. I proto jsme Kraslice proletěli a šlapali nebo tlačili dále na Stříbrnou. Blížil se večer a my byli skutečně unaveni a penzion Filip ne a ne se ukázat. Naštěstí úplně na konci vesnice se objevil, obrovský, starší, možná ještě starší, s bazénem. Zvenku se jevil jako krásný socialistický skanzen. Ale vevnitř útulno, prostorno, naraženo. Obsadili jsme dva pokoje po pěti a vydali se na gulášek, a to jsme si mohli i přidat. Gulášek super, gambrinus výborný, taky jsme ho důchodcům, kteří dojeli druhý den, vypili. Unaveni po 51 km a 837 m výškových jsme šli opět velmi brzo na kutě, jen Petr usoudil, že mu s námi v pokoji není dobře a v noci si přelezl na samotku.

V pondělí ráno, po vydatné snídani, nás čekalo zase nekonečné stoupání. To, že jedeme a jdeme v krásném údolí Jeleního potoka, nám nebylo nic platné. Mláďata si s výjezdem lehce poradila, my jsme kopec lehce vytlačili a opět se dali do boje s nelítostnou muší armádou. Za dvě hodiny jsme už prohlíželi bývalou přebuzskou továrnu, nyní totálně zdevastovanou. Zastávku jsme využili k servisu kol. Dominik měl celý výlet řízkovou dietu, tak bylo třeba dofouknout mu zadní kolo. Nahuštěné bylo za chvilku a prázdné ještě dřív. Plastový ventilek bezdušových kol nevydržel závratnou rychlost pumpování a mlíko stříkalo na všechny strany, z Petra zase šlehaly hromy a blesky. Pěkná krušnohorská příroda, pravidelné kopce a pěkné počasí nás dovedlo až do Horní Blatné k restauraci Medvěd. Ondra to tu měl hodně procestované, tak doporučení bylo skvělé. Dominik se spokojil opět se řízkem a my ostatní po polívkách zápasili s pěknými porcemi. Šimon P. dokonce zvládl i dezert. Po obědě nás čekal výjezd na rozhlednu Blatenský vrch, prohlídka Vlčích jam a sjezd k Blatenskému vodnímu příkopu. Protože jsme s dědou byli unaveni, odmítli jsme šlapat pěknou asfaltkou nahoru a vybrali si masochistickou zkratku po červené turistické. Zkratka byla drsná. Potem zalité oči nebyly schopny najít ani slíbený sníh ve Vlčích jamách. Ten nám až na fotce ukázaly čerstvé děti. Na vrchu jsme si hezky odpočinuli a už nás čekal jen výlet kolem potůčku, po stezkách, kde Ondra jezdíval s Adamem v kočárku. Stezičky, ale mezitím zarostly trochu kořínky, tak jsme byli moc rádi, že jsme po několika kilometrech tlačení mohli najet na cyklotrasu. Navíc blatenské mouchy už lezly i do nosu. Na penzion Karel nám zbývalo několik kilometrů, sjezdy, výjezdy. Minuli jsme Mrtvý rybník, a Pod Špičákem odbočili na Abertamy. Zastrčený penzionek jsme našli na samotě u lesa. Vedle byla jen hájenka a stoletý ukázkový Krakonoš, vlastně Krušnohorec. U Karla jsme byli opět sami, tak nám s dědou byla přidělena samotka. Paní domácí připravila jelení svíčkovou a domácí bramboračku, vše skvělé. Škoda jen, že Kozel byl lahvový, Prazdroj byl lahvový, Burvar byl lahvový. Od pěti hodin už jsme netrpělivě vyhlíželi uzdraveného Vítka s Lenkou, ale ty si nejdříve chtěli projet Krušné Hory. Mávajícího dědy si všimli až v půl deváté a ten je k nám nasměroval. 1100 m převýšení a 43 km jsme spláchli před soukromou naplněnou ledničkou a zapili i výročí a jmeniny.

Úterý slibovalo odpočinkový den. Dosažení Klínovce mělo být vrcholem a pak sjezd až k Ohři. Po výborné snídani nás čekal výstup na Boží Dar, část jsme jeli po upravených Ježíškovských cestách. Sluníčko nám přálo. Za „Božákem“ jsme vytlačili sjezdovku na Neklid (tedy jen já s dědou). Za Neklidem jsme vytlačili turistickou červenou na Klínovec. Děti vše vyšláply, dokonce za potlesku mnoha německých důchodců. Potlesk si zasloužil i děda, který projevil snahu nasednout a kousek popojet. Asi německým holkám imponoval. Na Klínovci ční jen rozhledna, rozpadlé bývalé restaurace nám ani nedali možnost občerstvit se. Mouchy vystřídaly rojící se divoké vosy, a tak po nezbytných snímcích jsme vyrazili dolů. Nejkratší cestou dolů! Našim malým bikerům se velmi zamlouval nově vytvořený downhill pod lanovkou. S dědou jsme uznali, že jde o kejhák, tak došlo na turistiku i dolů. V půlce kopce jsme dítka přesvědčili, že bude lepší kopec dokončit po sjezdovce, černé. Pro nás s dědou to znamenalo jen další kilometr turistiky navíc. Ale pak už jsme si začali zaslouženě užívat několikakilometrový sjezd do Jáchymova. Oběd v Beskyd baru byl tradiční, Dominik řízek.  Na jídlo jsme sice chvíli čekali, ale po zjištění, že paní výčepní je i servírka a kuchařka, jsme mohli jen uznale zatleskat. Sjezd do Ostrova nad Ohří chutnal krásně, přes Ostrov jsme uvítali nové cyklostezky. Zastávka na zmrzlinu na zrenovovaném starém náměstí byla zážitkem. Soukromá cukrárna nabízela pastvu pro oči i chuťové pohárky. K řece nám chybělo jen pár kilometrů. Nechápu, proč se jmenuje Ostrov nad Ohří, když k Ohři musíte překonat ještě pěkný kopec. Ale protože to byl stoupák poslední, hrdě jsem vyrazil do čela, šlapal na pokraji zhroucení a kontroval, zda se dětem zbytečně nevzdaluji. Při tepové frekvenci 200 mně však oznámily, že je to za mnou nebaví a druhou polovinu kopce jsem je už neviděl. Psychicky zlomeného mě dojel děda a opět jsme si zbytek v klidu dotlačili. Na vrcholku jsme se potěšili výhledem na Klínovec a Ostrov pod námi, škoda jen, že někdo nepořezal před novou rozhlednou vzrostlé stromy. Sjezdík do Radošova ukončil krytý dřevěný most. Za ním už nás čekal kemp Na špici, pěkné chatky, dobrá večeře, řízek pro Dominika. Večer dorazila Renča a Martina s Andrejkou. Dnešním dnem jsme opustili Krušné Hory, najeli 44 km, nastoupali 446 m a sjeli 1120 m. Prostě pohoda.

Ve středu, první červencový den, se výrazně oteplilo. Nás čekaly neúprosné Doupovské Hory. Prvních pět kilometrů do Dubiny bylo na rozjezd, poté jsme odbočili do vojenského prostoru a skončila sranda. Horko, kopce, mouchy se pravidelně střídaly s hovady. A protože jsme byli ve vojenské prostoru, měly vojenský výcvik, byly neúnavné, nepolapitelné a útočné. Tuhle ďábelskou očistu s námi už neabsolvoval Adam, od rána mu nebylo dobře, tak popojížděl s Martinou v autě. V Žalmanově, na druhé straně hor, Ondra vyfasoval dalšího člena Brabytýmu Andrejku. Ta se hrdě držela za Ondrou až do Sklárny. Po východní straně vojenského prostoru Hradiště jsme po otevřených pláních dojeli až na Valeč. Na oběd nás odchytla bodrá paní z penzionku, že má právě dovařený segedýn. A nelhala, segedýn výborný, řízky také. Starost nám dělal jen hodně přešlý Adam. Po dalších deseti kilometrech na sluníčku jsme rádi uvítali stín chýševského zámku a soukromého pivovárku. I tady vařili výborně. Dále jsme pokračovali údolím horní Střely ke křižovatce s turistickou zelenou. Zde se mládež rozhodla, že raději nějaký kilometr vytlačí, než najíždět pár dalších navíc. Do cesty se nám postavil dnešní poslední zabiják. Děti ho neskutečně vymakaly. I Ondra se snažil s Andrejkou za zády, ta se mu snažila ulehčit, a proto za jízdy vystupovala a přidávala se k nám turistům. Žihelské mouchy jsou asi největší bestie, záměrně lezly do nosu, očí i úst. Připadal jsem si jak kráva, stále jsem trhaně házel hlavou a mít delší ocas, určitě bych jím točil na všechny strany. Donutily mě dokonce nasednout zpět na kolo a vyvinout do kopce patřičnou rychlost, abych je aspoň krátce setřásl. Sklárna se nám zjevila uprostřed hlubokých lesů. Obrovský komplex budov, chat, kuchyní, jídelen. Školnímu vyvařování odpovídala i večeře, špagety s čímsi a šunkou, ale chuťově dobré a opět na přidání. Je pravda, že vyvalenější jsme byli ze snídaně. Vánočku, chléb a tvaroh jsem opravdu dlouho neměl. Tajně jsem stále házel očko do kuchyně, kde zapomněli tác se salámem nebo kdy zařvou kolik, kdo chce párků. Tachometr dnes ukázal 61 km a stoupání 1057 m, zato nás čekala odměna pěkné pokoje, sprchy a milá hospůdka.

Po pěti dnech cestování jsme se těšili na posledních 52 km a 811 m výš. v Rakovnické pahorkatině. Po snídani jsme vyrazili do lesů. Přírodní park Horní Střela ukrýval „kynklán“ – viklající se velký šutr, po chvíli hledání ho děti objevily. Naopak ukrytý jim zůstal Dědek s Babkou. Nové asfaltky v lesích nabízely krásné povozeníčko. Sjezd do Rabštejna nad střelou věstil pořádný stoupák zpět. A taky ano, vytlačili jsme s dědou kola k zámku a sjeli opět k řece, abychom se od ní mohli vydat nahoru směr Manětín. Slunce pražilo a každý kilometr byl stále těžší a těžší. Hospůdka U Ereta v Manětíne nás na chvíli zachránila. Skvělé a cenově více než přijatelné jídlo nás překvapilo. Porce jsme těžko zvládali i my dospělí. Vřele doporučuji. Po obědě následovala hodinová siesta v zámeckém parku. Sluníčko, ostřikovače, písek, Víťa a Šimon si připadali jako na pláži u moře. Starší již vzali s povděkem kousek stínu a ještě starší si i chrupli. Přejezd PP Manětínska byl tvrdou zkouškou pro všechny. Sice v lese, ale v naprosté sluneční výhni, pod těžkou palbou komárů jsme se plazili do nekončících kopců. Navíc jsme si připsali první defekt, ale zkušení servismani měli za chvíli vyměněno a dohnali nás s dětmi nad Zahrádkami. Sjezd do Všerub ještě stihnul Šimon B. vyšperkovat letem přes řídítka v plné rychlosti. Osvěžení ve všerubské hospůdce na náměstí bylo poslední zastávkou na cestě. Domů jsme dorazili vyčerpaní po šesti dnech, po 264 km. V nohách jsme měli nastoupáno 4,5 km.

Sportu zdar a cyklistice zvlášť Pavel Foltýn



1 zobrazení
Zpět