Nabuzeni loňskými úspěšnými výlety jsme si pro rok 2014 stanovili poněkud vyšší cíle a to doslova. Z Města Touškova (cca 300m n.m.) na Sněžku 1603m nad mořem. Cestu jsme plánovali skutečně podrobně přes půl roku, a tak jsme předpokládali, že nás nic nepřekvapí.
V počtu deseti účastníků (Pavel Foltýn s Adélkou, Petr Walzer s Dominikem, Milan Polívka se Šimonem a Vítkem a Ondra Brabec s Adamem a Šimonem) jsme vyrazili v pondělí 23.června po vysvědčení. První den jsme měli v plánu zdolat 43 km a přespat v rekreačním středisku u Cheznovic „Svatý Štěpán“. Čilí a natěšení jsme prosvištěli Plzeň, minuli Ejpovický a Klabavský rybník a první hranolkovou přestávku udělali na náměstí v Rokycanech. Demarkační linii jsme překročili ve tři hodiny a v pohodě dorazili do chatkového tábora. Počasí ušlo, tak někteří vyzkoušeli i místní pěkný a čistý rybník, ale nakonec došlo jen na stavění báboviček. Velký řízek s bramborem k večeři byl sladkou odměnou za prvních skutečných 53 km a 579m výškových. Jen pivo tady dlouho asi nikdo neměl a nezlepšilo se ani po výměně sudu. K dispozici jsme dostali 3 chatky, ve větší spaly děti s Milanem, v druhé Ondra s Petrem a mě šoupli do třetí na samotku. Děti nebyly ani moc unavené, proto bylo obtížnější dostat je do postele. Nejdéle vydržel Adam, který naposledy přišel se slovy: „Tatínku, ale já už jsem napočítal tisíc třicet dva oveček a pořád nemůžu spát…“. „ … a už jsi zkusil dva tisíce?“ nedal se Ondra.
V úterý jsme se probudili opět do pěkného počasí a po snídani vyrazili směr Karlštejn. První zastávka na zámku v Hořovicích se líbila hlavně dětem – pohádkový sklep a výstava aristokratických hraček, tatínkové ocenili zámeckou kavárničku. Poté jsme se stočili ke Zdicím, Petr koupil banány, a po nové cyklostezce dojeli až do Berouna. Odtud to do Srbska na oběd byl jen kousek a závěrečných pár kilometrů do kempu na Karlštejně jsme zvládli, i s horolezeckou vložkou, za chvilku. Dvě chatky a karavan nám opět umožnili rozdělení na chrápající a méně chrápající. Jen Petr špatně zhodnotil své kvality a v noci se stěhoval z chatky k dětem do karavanu (kam ho ještě chodil přikrývat odpovědný Ondra). Zbylo hodně času, tak jsme vyšplhali na hrad Karlštejn. Po cestě jsme ještě navštívili muzeum voskových figurín. Večeře U Ezopa nám umožnila sledování MS ve fotbale. Škoda, že děti nebyly moc nadšené z řeckého menu, o to víc jsme se ale nacpali my. Nejvíc asi zbylo na Petra, ale tomu se to hůře trávilo … Nakonec jsme i tento den po 50 km a 478m výškových přežili.
Ráno jsme se stylově nasnídali, bleskový párek v rohlíku, a vyjeli jsme zdolat Prahu. Cesta kolem Berounky až po soutok s Vltavou byla nádherná a rychle ubývala. O to horší bylo její značení v Praze. Prvně jsme nechtěně sjeli na Císařský ostrov, ale převozník nás nadvakrát vrátil zpět na Smíchov. Tady jsme dobře a na Prahu i levně poobědvali, Petr koupil banány, a následně navštívili Království železnic. Obrovská výstava mašinek a vlaků zasazená do modelů všech krajů, bomba …. Když jsme vylezli z podzemí výstavy, zjistili jsme, že nám poprvé zapršelo. Cesta na kole Prahou je adrenalin. Pražáci musejí mít jiné značení než celá republika (A1, A3 apod.), takže jsme jeli spíše intuitivně a využívali často i silnici. Skupina deseti cyklistů připomínala spíše pomalý náklaďák. Naštěstí jsme přejezd mostu Legií k divadlu zvládli bez zranění. Zde jsme najeli na Smetanovo nábřeží a hráli kličkovanou s početnými chodci. U Karlova mostu se nám podařilo píchnout a zatím co tatínci měnili a lepili, děti se mnou, milovníkem výšek, vylezly na Staroměstskou mostní věž a kochaly se pohledem na Prahu. Přejezd na Staroměstské náměstí byl ještě zajímavější, před Orlojem působil náš náklaďák jako exot, turisté si nás fotili a my zase fotili vyvalené turisty (především japonské). Průjezd náměstím Republiky a křižovatkou U Bulhara byl na hranici rizika, ale zvládli jsme. Zvládli jsme i výjezd na Vítkov k památníku Jana Žižky a to už jsme opustili centrum a lépe se nám dýchalo. Do kempu v Dolních Počernicích to byl víceméně sjezd. Ubytování v bungalovech bylo pro nás menší ok, problém s tělesnými proporcemi měl pouze Milan. Zato problém s jazykem jsme měli všichni. Nápisy jen v angličtině, servírka také anglicky, naštěstí brzy pochopila, že po dlouhé době dorazili do kempu i Češi a řádně se nám věnovala. Ochotná byla i při oslavě Milanových čtyřicetin, kdy připravila skvělý dort dokonce se svíčkami. Přes Prahu jsme urazili 54 km a 524m výškových.
Ráno nám dokonce na recepci poradili, že snídat zde za Eura je nesmysl a že dále po cestě budou potraviny. Ano, byly. Malý krámek v Horních Počernicích u tety Li. Hladové děti vzaly krámeček ztečí a teta Li nestačila počítat rohlíky a Petrovi banány. Myslím, že po našem odjezdu musela zavřít …Po snídani nás čekal nejdelší přejezd. Během několika kilometrů jsme překročili Labe a hnali se na slibovanou BMX dráhu do Benátek nad Jizerou. Po dohodě s majitelem, byla dráha otevřená a naši bikeři si mohli skutečně zařádit. Při některých skocích jsme trnuli i my. U zříceniny Dražice jsme se napojili na krásný singl track při Jizeře, minuli zámek Horky, železniční viadukt Krnsko a kolem hradu v Mladé Boleslavi se blížili k Bakovu. U zříceniny Zvířetice jsme potkali naše drahé polovičky (Renáta, F., Katka W. s Tomáškem, Lenka P. a Martina B. s Andrejkou), které za námi ve čtvrtek dorazily. Do Bakova nad Jizerou do volnočasového areálu to byl jen kousíček a nezbývalo než se ubytovat. Jaké bylo naše zděšení, když v pěkných, prostorných a čistých chatkách nebyly deky na spaní. Naštěstí se osobně angažovala paní z městského úřadu, pod který areál patří, a sama nám deky z domácích zásob přivezla. Patří jí velký díky. Pečení buřtů a malá oslava Milanových narozenin s rosolovým poprsím (pozn. nejvíce si ho hleděl Šimon P.) byla pěknou tečkou po 75 km a 579m výškových.
Pokud byla předchozí etapa nejdelší, páteční měla být nejtěžší. Čekalo nás přes 1000 výškových metrů, proto jsme vyrazili brzo ráno, a abychom něco viděli, zvolili jsme trasu přes Český ráj. Udělali jsme dobře, odměnou nám byla cesta mezi pískovcovými skalami, nádherné výhledy na Trosky, Ještěd, návštěva hradu Kost. Zabijácký byl stoupák přes Cidlinský hřeben a sjezd do Lomnice nad Popelkou, kde nás čekal po 40 km zasloužený oběd. Do dalšího ubytování nám zbývalo asi třicet kilometrů, teplota stoupala, únava narůstala a kopce také. Další přestávkou na zmrzlinu byla Jilemnice, do které jsme kolem čtvrté hodiny dorazili. Petr koupil banány a tak jsme mohli vyrazit na závěrečné desetikilometrové stoupání. Krásná krkonošská roubenka nás čekala na kopci mezi sjezdovkami, kousek od lyžařské oblasti Benecko. Celkem jsme ujeli 63 km a nastoupali 1167 m.
Sobota, poslední den na kole. Čekalo nás jen pár kilometrů, ale o to ve větších kopcích. Hned ráno jsme museli s Petrem do nemocnice, asi se mu banány vrazily do oka. Ve Vrchlabí na gynekologii mu oko vyčistili a my mohli pokračovat vzhůru do hor. Za Horním Lánovem nás čekalo Peklo, tak se jmenuje lom, kolem kterého jsme stoupali na vrchol Špička (já jsem začal tlačit). Po sjezdu do Černého dolu nás čekalo pouhých 10 km do cíle, ale museli jsme přelézt přes Lučiny a Pražskou boudu do Pece pod Sněžkou. Nohy, zadek a záda bolely, ale děti pořád jely a jely a jely… a já jen tlačil a tlačil a tlačil. Po dvouhodinovém výstupu jsme na oběd zakotvili v boudě Cihlářka, kde jsme nabrali síly na poslední kilometrové stoupání. A děti zase jely… Když se před námi objevila Sněžka, byl to slastný pocit, teď jen sjezd do Velké Úpy k lanovce, výjezd lanovkou a jsme na Portášových boudách. Sjezd byl super, zastavit jsme museli jen jednou, když se nám kouřilo od brzd. K lanovce jsme dorazili bleskově, ale jaké bylo zklamání, když jsem po průzkumu s kamennou tváří oznámil „A je to v pr…“, krve by se v nikom nedořezal. „… jede to až ve tři!“, spravilo všem náladu. Petr vyndal poslední banány, koupili jsme lístky a pohodlně vyjeli o dalších 200m výše na Portášky, místo našeho ubytování. Kola jsme s radostí zaparkovali a zamířili do bazénu. Před večeří jsme ještě udělali závěrečné shrnutí, při kterém jsme rozdali speciální trička a čokoládové medaile, oslavili Lenčiny narozeniny a svátek Petr a Pavel. Ten den jsme zvládli 27 km a 1180m výškových.
Neděle patřila turistice a výšlapu na Sněžku. Přes noc pršelo a mraky se honily i ráno. Přesto jsme celý rozbolavěný vyrazili na posledních deset kilometrů a 560 výškových metrů. A bylo to náročnější, než jsme předpokládali, nohy cítily každý krok a každý schod. … asi nám chyběly banány. Ondra navíc táhl za krkem malou Andrejku. Po hodině a půl jsme se doplazili na vrchol, foukalo a nebylo nic vidět. Ale než jsme se najedli, otevřeli se nám nádherné výhledy. Dolů už se běželo samo. Odpoledne patřilo opět bazénu a odpočinku. A protože jsme se rozhodli ještě jednou v Krkonoších přenocovat, domluvili jsme na večer návštěvu Krakonoše. Přišel s berlou, v dlouhém kabátu a sojkou za kloboukem. Pro štěstí jsme si všichni sojku pohladili a Krakonošovi následně při skleničce poděkovali.
V pondělí jsme sjeli do Dvora Králové, kde jsme pohodovou chůzí strávili pěkných pět hodin a potom jsme se rozjeli k domovům.
Celkově jsme ujeli 322 km, ušli 10 km a výškově nastoupali 5067 m včetně výjezdu lanovkou. Každý jsme spálili 32 tis. kalorií, snědli asi 10 kg banánů, vypili sud piva a sud limonád a nezapomenutelně se pobavili.
Zapsal: Pavel Foltýn – účastník výletu