Účastníci: Brabčáci v počtu 5 ks, Polívčata a Walzerovi po 4 ks a Folťasovi doplnil na 4 děda Véna
Celkem najeto: 238 km
Nápad, zaměnit české luhy a háje za slunko a moře, se zrodil, kde jinde než, v hospodě. Po zralé úvaze proložené několika povzbuzujícími lektvary se rada starších usnesla na Itálii. A musím říci, že to byla povedená volba, poznali i ochutnali jsme vše, co nám Itálie mohla nabídnout … víno, ženy, zpěv, rychlá kola… ale k tomu dojdeme.
Odjezd jsme naplánovali na konec školního roku, přesněji na čtvrtek 29. června. A protože jsme všichni končili různě v práci, rozjeli jsme se do světa postupně. I když, se ne všichni považovali za zkušené cestovatele a lingvistiky, tak i ti, kdo byli za hranicemi poprvé, dorazili zdárně nad ránem do krásného stotisícového městečka La Spezia na západním italském pobřeží. Za sebou měli skoro tisíc kilometrů a před sebou pár hodin spánku na potemnělém opuštěném parkovišti. Ti méně odvážní našli útočiště v autě, my staří trampové jsme si ustlali přímo na asfaltu. Ráno nebyl mezi námi rozdíl, pobodaní od agresivních komárů jsme byli všichni. Po ranní „hygieně“ jsme se s elánem vypravili auty do centra na vlak. Po druhém odbočení jsme setřásli Ondru, po třetím Milana a Petr se nám ztratil, nevím kde. Zaparkovat v úzkých uličkách velkého tranzita nebo audinu byl nadlidský úkol. Takže po prohlídce centra jsme našli hlídané parkoviště na periferii a čekal nás hezkých pochod k vlaku. Naštěstí jsme se opravdu všichni zanedlouho slezli na hlavním vlakovém…, zakoupili v automatu lístky a nalodili se do vláčku. Na pokyn průvodčího jsme však z vláčku ještě rychle mazali k druhému automatu, kterým nám lístky orazítkoval. Ale to už jsme vjížděli do dlouhého tunelu, který nás zavedl až na skalnaté pobřeží Liqurieského moře. Národní park Cinque Terre (Pět vesnic) je zapsán v Unesco a musím říci oprávněně. Chtěli jsme projít všech pět vísek podél pobřeží a odpočinout si po nočním přejezdu. Naše grupa vystoupila v poslední vesničce Monterosso Mare. Krásná vesnička s mnoha plážemi lákala ke koupání. Chlapi zase vzývala slunná hospůdka s výhledem na záliv. Po nádherných kratochvílích jsme zjistili, že s cestou podél pobřeží to není tak jednoduché. Vybrali jsme trek skalními stěnami…schody, horko,… schody, sluníčko,… schody, a ještě větší schody… a když už to vypadalo, že jsme nahoře, mohli jsme si u budky koupit teprve vstupenku na trať. A zase schody, horko, schody… koupel ve vlastním potu, schody… 2,5 hodiny těžkého přechodu do další vesnice. Vernazza byla asi ještě krásnější. Pizza a další pochutiny na náměstíčku stály zato. Dokonce jsme se natolik posilnili, že jsme se rozhodli pro další trek. Někteří už jsme šli jen silou vůle, tentokrát byla cesta kratší a pohodlnější, přesto opět 2 hodiny v teplíčku. Nejvíce jsme se nadřeli při sestupu k nádraží, odkud už nás čekal klimatizovaný vláček zpět do La Spezie. Dvoukilometrová procházka městem k autu už nebyla tak půvabná jako ráno, ale náladu nám zvedla výstava asi stovky vinařů na náměstí… Jen pro úplnost dalšími vesničkami v Cique terre jsou Manarola, Riomaggiore a Campiglia (snad příště…).
K přenocování jsme vybrali kemp Maralunga v Lerici. Kemp ve stráních nad divokým mořem, pěkné, škoda jen, že ne úplně ke koupání, skaliska neumožnila přístup k vodě. Stany jsme rozbalili na terasách, já byl odsunut do nejvzdálenějšího rohu, zřejmě abych nerušil tlumený hukot moře. Sprchy pěkné, garáže na kola ve stanech také. Kemp klidný, pohoda… už jsme se těšili na kola.
Slunečné ráno vyzývalo k nasednutí na kolo, ale po krátké poradě převládl názor, že bude lépe dvěstě výškových metrů na 5 km překonat v autě. Děvčata nás vysadila na pokraji zalesněné hory Monte Marcello a my stoupali klikatou silničkou s úchvatnými výhledy na moře přes stejnojmennou vesničku dále. Spojku mezi špičkou peletonu a posledními jezdci obstarával stále svěží děda na elektrokole. Nezapomenutelný byl i osmikilometrový sjezd, ve kterém jsme lámali rychlostní rekordy. Kafíčko, zmrzlina v Amegliu chutnala luxusně a po těžkých kopcích nás čekala rovina u moře. Přejezd 50 km do městečka Viareggio nás hodně vyčerpal, sice žádné kopce, ale sluníčko a horko. Navíc mi stále brzdilo zadní kolo. V cíli na nás čekali na rozkvetlé promenádě drahé polovičky. Ty už předtím zvládly zabivakovat, postavit stany i zaslouženou kávičku. Před námi už byla jen slaná koupel a ochotný prodavač v kempu, který nám nestíhal chladit pivo. Nestíhali ani naše provizorní kempinkové chlaďáky. Zábava a příprava na druhý den plynula znamenitě, jen noční strážný neměl pro nás pochopení. A tak jsme už po druhém upozornění na rušení nočního klidu a výkřicích „čeko mafiáno“ zalezli do stanů a těšili se na křivou věž.
V neděli bylo počasí jako vymalované. Pisa byla v přijatelném dosahu na kole, tak jsme vyrazili. Cyklostezky v Itálii rozhodně nejsou jako u nás. Ta naše nás dokonce zavedla na frekventovanou silnici I. třídy, ze které jsme rychle a rádi zmizeli do polí a, sice delší, ale naprosto poklidnou polňačkou, mířili k Pise. Kolem horského masivu Monte Pisano jsme do Pisy přijeli od východu. Projeli celým městečkem až na náměstí Piazza del Duomo, kde se nám do cesty postavila obrovská a nádherná katedrála a za ní šikmá věž. Jízda na kole není v areálu možná, proto jsme našich dvacet kol zaparkovali a do davů vyrazili pěšky. Poledne, sluníčko pálilo, my měli žízeň i hlad, ale kupodivu v centru Pisy jsme nic příjemného neobjevili. Na zpáteční cestě jsme narazili na pěknou italskou picérku, kde nás uvítal starší Ital, bývalý cyklistický závodník Andreas, který jezdil Giro i Tour de France. Pochlubil se alby a výstřižky z novin a nám alespoň uběhla dlouhá chvíle před přípravou oběda. V závěru jsme koukali podruhé, to když se s námi přišla rozloučit česká kuchařka… Cestu zpět jsme zvolili kolem pobřeží, chvíli jsme i museli tlačit v písku. Větší část vedla sosnovými háji, takže po ujeté rovinaté etapě měřící 40 km jsme dorazili zpět do kempu. Koupání v moři bylo opět prvotřídní. Nezapomenutelnou se stala i cesta za písničkou o půlnoci, bohužel naše odhodlání skončilo vymknutím kotníkem a nočním ošetřováním na základně.
Unaveni z noční šichty jsme v pondělí sáhli po autu a nezáživné mořské pobřeží přejeli do dalšího kempu autem. Za hodinku jsme byli v nejvyhlášenějším rybím městě Livornu. Naplánovali jsme si oběd z mořských plodů, tak jsme v centru narazili na malou hospůdku s čerstvými rybičkami a jali se stolovat. Ryby, kraby, mušle a dost neznámých věcí chutnalo luxusně. Největším překvapením byla hustá rybí polívka. Děti daly přednost hranolkům, ale i ty byly skvělé. Následující cesta po pobřeží už nám nabízela výhledy na Korsiku a Elbu, kam jsme se chystali v dalších dnech. Kávička a zmrzlina v restauraci na skalním ostrohu nám dala příležitost zhlédnout celé pobřeží, kterým jsme se od pátku ubírali. Kemp Tripesce u městečka Vada skýtal očekávané pohostinství. Moře nedaleko, i když vypuštěná fáma, že jsou ve vodě medúzy, bránila slabším jedincům v klidné koupeli. Alespoň jsme mohli vyzkoušet bazén a diskotéku v kempu.
Na druhý den všichni vyrazili do hor. Na programu byla horská etapa v Monte Maggiore. Sice se najelo jen 20 km, ale těch výškových … Nejlépe se fyzicky jevil děda, rychlým pohybem nahoru i dolů nedával šanci ani mladším… asi měl dobře nabito. Santa Luca byl velký terénní zážitek pro všechny, jen já důkladně hlídal s obvázaným kotníkem zázemí.
Ve středu nás čekal přejezd z Vady k Piombinu, kde se nachází přístav pro přejezd na Elbu. Rovinatá cesta přes městečka u pobřeží utíkala hodně rychle a za chvíli jsme se drahými polovičkami potkali na obědě v pizzerii v San Vincenzu. Ty zatím vybraly kemp Albinia a postavily stany. Po dojezdu chlapi vyrazili prozkoumat odjezdy trajektů a holky s dětmi vyzkoušely akvapark ve vedlejším kempu. Večer jsme upřednostnili včasný spánek, zítra nás čekala noc venku a nikdo netušil, jak dopadne…
Na Elbu jsme trajektem přejeli za hodinku. Cenově nejlépe nám nakonec vyšlo naskládat všechny kola do Ondrovo auta a přejet jako pěší. Obrovská loď skýtala spousty zábavy a zajímavých zákoutí, takže než jsme vše poznali, kotvili jsme v Portoferraio. Sluníčko nám přálo a před námi byl přejezd hornaté Elby do vesničky Scagliery. Cesta v horku náročná a navíc se muselo i místy tlačit. Přesto postupně všichni dorazili po poledni ke krásným bílým plážím. Po nezbytné koupeli jsme zkusili kuchyň přímořské restauračky a opět chuťově super. Jen to pivo… Pro přenocování jsme zvolili pláže městečka Procchio. S tranzitem jsem tam byl za chvíli, ale na cyklisty čekala opět polohorská etapa. Musím říct, že vše zdárně zvládli. Sjezd do městečka, byl oku lahodící, nádherný záliv, pláže, lodě… paráda. Mezitím se mi podařilo zaparkovat v centru a začali jsme hledat volný prostor pro přespání. Zahrady a parky se netvářily ideálně, proto padla volba na zákoutí na pláži. Po dlouhé koupačce a večeři jsme se domluvili i s hodnou paní ve Sparu a půjčili si na pláž rovnou celou bednu s pivem. Pod rouškou noci jsme se tajně přesouvali v malých skupinkách na místo nocování. Rozbalili karimatky, spacáky a unaveni pod hvězdami ulehli.
Tiché mořské vlnky brzo ráno přerušil řev bagrů upravujících písečné pobřeží. Blížily se hodně rychle, tak jsme fofrem sbalili spacáky, kola, helmy, vrátili poctivě bedýnku a vyjeli na další elbskou etapu. Snídaně nás čekala v supermarketu na druhé straně ostrova. Marina di Campo je pěkné městečko, kde jsme vychutnali atmosféru italského rána na lavičkách v parku. Před námi byl velký horský masív, Lacona a návrat do přístavu. Stoupání po snídani bylo opravdu náročné, ale všichni ho s jazykem na vestě zvládli, na špici jsme připravili drobné pohoštění v podobě kanystru s vodou. Laconu jsme prosvištěli bez zastavení a v poledne už jsme dojížděli do Portoferaia. My v autě jsme našli parkoviště přímo u pláže a po dojetí cykloskupiny mohla začít pravá koupačka a grilovačka. Kdo do dnes odolával spáleninám, zde neměl šanci na úkryt. Ale voda skvělá… Trajekt odjížděl v podvečer a vše šlo opět hladce, nalodění i vylodění. V Piombinu nás ještě čekaly povinné nákupy v cenově velmi slušném obchoďáku, ale to už jsme se všichni těšili na vymytí písku ze všech našich záhybů a otvorů. Elba … nejhezčí zážitek.
Sobotu jsme věnovali přejezdu zpět domů. Předtím jsme ještě vyrazili s Renčou do hor za nákupem místních vín. Bohužel ani po čtyřiceti kilometrech jsme na vinaře nenarazili. Štěstí se na nás usmálo na farmě u San Vincenza. S odstupem času můžu říct, že víno je skvělé. Děti mezitím využily opět vedlejší kemp s akvaparkem a řádily až do našeho odjezdu. Cestu domů provázely bouřky a krupobití, ale kolem půlnoci jsme už všichni úspěšně parkovali.
Zapsal Pavel Foltýn
Datum: 24.10.2017